Jób 14
Kralice Bible (1613)Translation
Kralice Bible (1613)
Daničić–Karadžić Bible (1868), Cyrillic
1Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
1Човек рођен од жене кратка је века и пун немира.
2Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
2Као цвет ниче, и одсеца се, и бежи као сен, и не остаје.
3A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
3И на таквог отвараш око своје, и мене водиш на суд са собом!
4Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
4Ко ће чисто извадити из нечиста? Нико.
5Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
5Измерени су дани његови, број месеца његових у Тебе је; поставио си му међу, преко које не може прећи.
6Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
6Одврати се од њега да почине докле не наврши као надничар дан свој.
7O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
7Јер за дрво има надања, ако се посече, да ће се још омладити и да неће бити без изданка;
8By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
8Ако и остари у земљи корен његов и у праху изумре пањ његов,
9Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
9Чим осети воду, опет напупи и пусти гране као присад.
10Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
10А човек умире изнемогао; и кад издахне човек, где је?
11Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
11Као кад вода отече из језера и река опадне и усахне,
12Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
12Тако човек кад легне, не устаје више; докле је небеса неће се пробудити нити ће се пренути ода сна свог.
13Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
13О да ме хоћеш у гробу сакрити и склонити ме докле не утоли гнев Твој, и да ми даш рок кад ћеш ме се опоменути!
14Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
14Кад умре човек, хоће ли оживети? Све дане времена које ми је одређено чекаћу докле ми дође промена.
15Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
15Зазваћеш, и ја ћу Ти се одазвати; дело руку својих пожелећеш.
16Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
16А сада бројиш кораке моје, и ништа не остављаш за грех мој.
17Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
17Запечаћени су у тобоцу моји преступи, и завезујеш безакоња моја.
18Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
18Заиста, као што гора падне и распадне се, и као што се стена одвали с места свог,
19Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
19И као што вода спира камење и поводањ односи прах земаљски, тако надање човечије обраћаш у ништа.
20Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
20Надвлађујеш га једнако, те одлази, мењаш му лице и отпушташ га.
21Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
21Ако синови његови буду у части, он не зна; ако ли у срамоти, он се не брине.
22Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
22Само тело док је жив болује, и душа његова у њему тужи.
Tip: use the ← and → keys to turn chapters.