Jób 14
Kralice Bible (1613)Translation
Kralice Bible (1613)
Louis Segond 1910
1Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
1L’homme né de la femme! Sa vie est courte, sans cesse agitée.
2Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
2Il naît, il est coupé comme une fleur; Il fuit et disparaît comme une ombre.
3A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
3Et c’est sur lui que tu as l’œil ouvert! Et tu me fais aller en justice avec toi!
4Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
4Comment d’un être souillé sortira-t-il un homme pur? Il n’en peut sortir aucun.
5Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
5Si ses jours sont fixés, si tu as compté ses mois, Si tu en as marqué le terme qu’il ne saurait franchir,
6Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
6Détourne de lui les regards, et donne-lui du relâche, Pour qu’il ait au moins la joie du mercenaire à la fin de sa journée.
7O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
7Un arbre a de l’espérance: Quand on le coupe, il repousse, Il produit encore des rejetons;
8By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
8Quand sa racine a vieilli dans la terre, Quand son tronc meurt dans la poussière,
9Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
9Il reverdit à l’approche de l’eau, Il pousse des branches comme une jeune plante.
10Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
10Mais l’homme meurt, et il perd sa force; L’homme expire, et où est-il?
11Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
11Les eaux des lacs s’évanouissent, Les fleuves tarissent et se dessèchent;
12Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
12Ainsi l’homme se couche et ne se relèvera plus, Il ne se réveillera pas tant que les cieux subsisteront, Il ne sortira pas de son sommeil.
13Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
13Oh! Si tu voulais me cacher dans le séjour des morts, M’y tenir à couvert jusqu’à ce que ta colère fût passée, Et me fixer un terme auquel tu te souviendras de moi!
14Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
14Si l’homme une fois mort pouvait revivre, J’aurais de l’espoir tout le temps de mes souffrances, Jusqu’à ce que mon état vînt à changer.
15Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
15Tu appellerais alors, et je te répondrais, Tu languirais après l’ouvrage de tes mains.
16Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
16Mais aujourd’hui tu comptes mes pas, Tu as l’œil sur mes péchés;
17Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
17Mes transgressions sont scellées en un faisceau, Et tu imagines des iniquités à ma charge.
18Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
18La montagne s’écroule et périt, Le rocher disparaît de sa place,
19Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
19La pierre est broyée par les eaux, Et la terre emportée par leur courant; Ainsi tu détruis l’espérance de l’homme.
20Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
20Tu es sans cesse à l’assaillir, et il s’en va; Tu le défigures, puis tu le renvoies.
21Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
21Que ses fils soient honorés, il n’en sait rien; Qu’ils soient dans l’abaissement, il l’ignore.
22Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
22C’est pour lui seul qu’il éprouve de la douleur en son corps, C’est pour lui seul qu’il ressent de la tristesse en son âme.
Tip: use the ← and → keys to turn chapters.