Job 7
Clementine Vulgate, 1598Translation
Clementine Vulgate, 1598
Kralice Bible (1613)
1[Militia est vita hominis super terram, et sicut dies mercenarii dies ejus.
1Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2Sicut servus desiderat umbram, et sicut mercenarius præstolatur finem operis sui,
2Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3sic et ego habui menses vacuos, et noctes laboriosas enumeravi mihi.
3Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4Si dormiero, dicam: Quando consurgam? et rursum expectabo vesperam, et replebor doloribus usque ad tenebras.
4Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5Induta est caro mea putredine, et sordibus pulveris cutis mea aruit et contracta est.
5Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6Dies mei velocius transierunt quam a texente tela succiditur, et consumpti sunt absque ulla spe.
6Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7Memento quia ventus est vita mea, et non revertetur oculus meus ut videat bona.
7Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8Nec aspiciet me visus hominis; oculi tui in me, et non subsistam.
8Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9Sicut consumitur nubes, et pertransit, sic qui descenderit ad inferos, non ascendet.
9Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
10Nec revertetur ultra in domum suam, neque cognoscet eum amplius locus ejus.
10Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11Quapropter et ego non parcam ori meo: loquar in tribulatione spiritus mei; confabulabor cum amaritudine animæ meæ.
11Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12Numquid mare ego sum, aut cetus, quia circumdedisti me carcere?
12Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13Si dixero: Consolabitur me lectulus meus, et relevabor loquens mecum in strato meo:
13Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14terrebis me per somnia, et per visiones horrore concuties.
14Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15Quam ob rem elegit suspendium anima mea, et mortem ossa mea.
15Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16Desperavi: nequaquam ultra jam vivam: parce mihi, nihil enim sunt dies mei.
16Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17Quid est homo, quia magnificas eum? aut quid apponis erga eum cor tuum?
17Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18Visitas eum diluculo, et subito probas illum.
18A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19Usquequo non parcis mihi, nec dimittis me ut glutiam salivam meam?
19Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20Peccavi; quid faciam tibi, o custos hominum? quare posuisti me contrarium tibi, et factus sum mihimetipsi gravis?
20Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21Cur non tollis peccatum meum, et quare non aufers iniquitatem meam? ecce nunc in pulvere dormiam, et si mane me quæsieris, non subsistam.]
21Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Tip: use the ← and → keys to turn chapters.