Hiob 7
Lutherbibel 1912Translation
Lutherbibel 1912
Kralice Bible (1613)
1Muß nicht der Mensch immer im Streit sein auf Erden, und sind seine Tage nicht wie eines Tagelöhners?
1Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2Wie ein Knecht sich sehnt nach dem Schatten und ein Tagelöhner, daß seine Arbeit aus sei,
2Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3also habe ich wohl ganze Monden vergeblich gearbeitet, und elender Nächte sind mir viel geworden.
3Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4Wenn ich mich legte, sprach ich: Wann werde ich aufstehen? Und der Abend ward mir lang; ich wälzte mich und wurde des satt bis zur Dämmerung.
4Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5Mein Fleisch ist um und um wurmig und knotig; meine Haut ist verschrumpft und zunichte geworden.
5Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6Meine Tage sind leichter dahingeflogen denn die Weberspule und sind vergangen, daß kein Aufhalten dagewesen ist.
6Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7Gedenke, daß mein Leben ein Wind ist und meine Augen nicht wieder Gutes sehen werden.
7Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8Und kein lebendiges Auge wird mich mehr schauen; sehen deine Augen nach mir, so bin ich nicht mehr.
8Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9Eine Wolke vergeht und fährt dahin: also, wer in die Hölle hinunterfährt, kommt nicht wieder herauf
9Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
10und kommt nicht wieder in sein Haus, und sein Ort kennt ihn nicht mehr.
10Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11Darum will ich auch meinem Munde nicht wehren; ich will reden in der Angst meines Herzens und will klagen in der Betrübnis meiner Seele.
11Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12Bin ich denn ein Meer oder ein Meerungeheuer, daß du mich so verwahrst?
12Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13Wenn ich gedachte: Mein Bett soll mich trösten, mein Lager soll mir meinen Jammer erleichtern,
13Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14so erschrecktest du mich mit Träumen und machtest mir Grauen durch Gesichte,
14Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15daß meine Seele wünschte erstickt zu sein und meine Gebeine den Tod.
15Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16Ich begehre nicht mehr zu leben. Laß ab von mir, denn meine Tage sind eitel.
16Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17Was ist ein Mensch, daß du ihn groß achtest und bekümmerst dich um ihn?
17Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18Du suchst ihn täglich heim und versuchst ihn alle Stunden.
18A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19Warum tust du dich nicht von mir und lässest mich nicht, bis ich nur meinen Speichel schlinge?
19Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20Habe ich gesündigt, was tue ich dir damit, o du Menschenhüter? Warum machst du mich zum Ziel deiner Anläufe, daß ich mir selbst eine Last bin?
20Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21Und warum vergibst du mir meine Missetat nicht und nimmst weg meine Sünde? Denn nun werde ich mich in die Erde legen, und wenn du mich morgen suchst, werde ich nicht da sein.
21Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Tip: use the ← and → keys to turn chapters.