Hiob 11
Lutherbibel 1912Translation
Lutherbibel 1912
Kralice Bible (1613)
1Da antwortete Zophar von Naema und sprach:
1A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:
2Wenn einer lang geredet, muß er nicht auch hören? Muß denn ein Schwätzer immer recht haben?
2Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?
3Müssen die Leute zu deinem eitlen Geschwätz schweigen, daß du spottest und niemand dich beschäme?
3Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.
4Du sprichst: Meine Rede ist rein, und lauter bin ich vor deinen Augen.
4Nebo jsi řekl: Èisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.
5Ach, daß Gott mit dir redete und täte seine Lippen auf
5Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,
6und zeigte dir die heimliche Weisheit! Denn er hätte noch wohl mehr an dir zu tun, auf daß du wissest, daß er deiner Sünden nicht aller gedenkt.
6Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.
7Meinst du, daß du wissest, was Gott weiß, und wollest es so vollkommen treffen wie der Allmächtige?
7Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?
8Es ist höher denn der Himmel; was willst du tun? tiefer denn die Hölle; was kannst du wissen?
8Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?
9länger denn die Erde und breiter denn das Meer.
9Delší jest míra její než země, a širší než moře.
10So er daherfährt und gefangen legt und Gericht hält, wer will's ihm wehren?
10Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?
11Denn er kennt die losen Leute, er sieht die Untugend, und sollte es nicht merken?
11Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?
12Ein unnützer Mann bläht sich, und ein geborener Mensch will sein wie ein junges Wild.
12Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.
13Wenn du dein Herz richtetest und deine Hände zu ihm ausbreitetest;
13Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;
14wenn du die Untugend, die in deiner Hand ist, fern von dir tätest, daß in deiner Hütte kein Unrecht bliebe:
14Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:
15so möchtest du dein Antlitz aufheben ohne Tadel und würdest fest sein und dich nicht fürchten.
15Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.
16Dann würdest du der Mühsal vergessen und so wenig gedenken als des Wassers, das vorübergeht;
16Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.
17und die Zeit deines Lebens würde aufgehen wie der Mittag, und das Finstere würde ein lichter Morgen werden;
17K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.
18und dürftest dich dessen trösten, daß Hoffnung da sei; würdest dich umsehen und in Sicherheit schlafen legen;
18Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.
19würdest ruhen, und niemand würde dich aufschrecken; und viele würden vor dir flehen.
19A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.
20Aber die Augen der Gottlosen werden verschmachten, und sie werden nicht entrinnen können; denn Hoffnung wird ihrer Seele fehlen.
20Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.
Tip: use the ← and → keys to turn chapters.