Hiob 6
Lutherbibel 1912Translation
Lutherbibel 1912
Kralice Bible (1613)
1Hiob antwortete und sprach:
1Odpovídaje pak Job, řekl:
2Wenn man doch meinen Unmut wöge und mein Leiden zugleich in die Waage legte!
2Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
3Denn nun ist es schwerer als Sand am Meer; darum gehen meine Worte irre.
3Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
4Denn die Pfeile des Allmächtigen stecken in mir: derselben Gift muß mein Geist trinken, und die Schrecknisse Gottes sind auf mich gerichtet.
4Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
5Das Wild schreit nicht, wenn es Gras hat; der Ochse blökt nicht, wenn er sein Futter hat.
5Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
6Kann man auch essen, was ungesalzen ist? Oder wer mag kosten das Weiße um den Dotter?
6Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
7Was meine Seele widerte anzurühren, das ist meine Speise, mir zum Ekel.
7Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
8O, daß meine Bitte geschähe und Gott gäbe mir, was ich hoffe!
8Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
9Daß Gott anfinge und zerschlüge mich und ließe seine Hand gehen und zerscheiterte mich!
9Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
10So hätte ich nun Trost, und wollte bitten in meiner Krankheit, daß er nur nicht schonte, habe ich doch nicht verleugnet die Reden des Heiligen.
10Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
11Was ist meine Kraft, daß ich möge beharren? und welches ist mein Ende, daß meine Seele geduldig sein sollte?
11Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
12Ist doch meine Kraft nicht steinern und mein Fleisch nicht ehern.
12Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
13Habe ich doch nirgend Hilfe, und mein Vermögen ist dahin.
13Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
14Wer Barmherzigkeit seinem Nächsten verweigert, der verläßt des Allmächtigen Furcht.
14Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
15Meine Brüder trügen wie ein Bach, wie Wasserströme, die vergehen,
15Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
16die trübe sind vom Eis, in die der Schnee sich birgt:
16Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
17zur Zeit, wenn sie die Hitze drückt, versiegen sie; wenn es heiß wird, vergehen sie von ihrer Stätte.
17V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
18Die Reisezüge gehen ab vom Wege, sie treten aufs Ungebahnte und kommen um;
18Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
19die Reisezüge von Thema blicken ihnen nach, die Karawanen von Saba hofften auf sie:
19To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
20aber sie wurden zu Schanden über ihrer Hoffnung und mußten sich schämen, als sie dahin kamen.
20Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
21So seid ihr jetzt ein Nichts geworden, und weil ihr Jammer sehet, fürchtet ihr euch.
21Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.
22Habe ich auch gesagt: Bringet her von eurem Vermögen und schenkt mir
22Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
23und errettet mich aus der Hand des Feindes und erlöst mich von der Hand der Gewalttätigen?
23Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
24Lehret mich, so will ich schweigen; und was ich nicht weiß, darin unterweist mich.
24Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
25Warum tadelt ihr rechte Rede? Wer ist unter euch, der sie strafen könnte?
25Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
26Gedenket ihr, Worte zu strafen? Aber eines Verzweifelten Rede ist für den Wind.
26Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
27Ihr fielet wohl über einen armen Waisen her und grübet eurem Nachbarn Gruben.
27Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
28Doch weil ihr habt angehoben, sehet auf mich, ob ich vor euch mit Lügen bestehen werde.
28A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
29Antwortet, was recht ist; meine Antwort wird noch recht bleiben.
29Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
30Ist denn auf meiner Zunge Unrecht, oder sollte mein Gaumen Böses nicht merken?
30A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
Tip: use the ← and → keys to turn chapters.