Hiob 14
Lutherbibel 1912Translation
Lutherbibel 1912
Kralice Bible (1613)
1Der Mensch, vom Weibe geboren, lebt kurze Zeit und ist voll Unruhe,
1Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2geht auf wie eine Blume und fällt ab, flieht wie ein Schatten und bleibt nicht.
2Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3Und du tust deine Augen über einen solchen auf, daß du mich vor dir ins Gericht ziehest.
3A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4Kann wohl ein Reiner kommen von den Unreinen? Auch nicht einer.
4Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5Er hat seine bestimmte Zeit, die Zahl seiner Monden steht bei dir; du hast ein Ziel gesetzt, das wird er nicht überschreiten.
5Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6So tu dich von ihm, daß er Ruhe habe, bis daß seine Zeit komme, deren er wie ein Tagelöhner wartet.
6Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7Ein Baum hat Hoffnung, wenn er schon abgehauen ist, daß er sich wieder erneue, und seine Schößlinge hören nicht auf.
7O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8Ob seine Wurzel in der Erde veraltet und sein Stamm im Staub erstirbt,
8By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9so grünt er doch wieder vom Geruch des Wassers und wächst daher, als wäre er erst gepflanzt.
9Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10Aber der Mensch stirbt und ist dahin; er verscheidet, und wo ist er?
10Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11Wie ein Wasser ausläuft aus dem See, und wie ein Strom versiegt und vertrocknet,
11Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12so ist ein Mensch, wenn er sich legt, und wird nicht aufstehen und wird nicht aufwachen, solange der Himmel bleibt, noch von seinem Schlaf erweckt werden.
12Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13Ach daß du mich in der Hölle verdecktest und verbärgest, bis dein Zorn sich lege, und setztest mir ein Ziel, daß du an mich dächtest.
13Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
14Wird ein toter Mensch wieder leben? Alle Tage meines Streites wollte ich harren, bis daß meine Veränderung komme!
14Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15Du würdest rufen und ich dir antworten; es würde dich verlangen nach dem Werk deiner Hände.
15Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16Jetzt aber zählst du meine Gänge. Hast du nicht acht auf meine Sünden?
16Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17Du hast meine Übertretungen in ein Bündlein versiegelt und meine Missetat zusammengefaßt.
17Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18Zerfällt doch ein Berg und vergeht, und ein Fels wird von seinem Ort versetzt;
18Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19Wasser wäscht Steine weg, und seine Fluten flößen die Erde weg: aber des Menschen Hoffnung ist verloren;
19Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20denn du stößest ihn gar um, daß er dahinfährt, veränderst sein Wesen und lässest ihn fahren.
20Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21Sind seine Kinder in Ehren, das weiß er nicht; oder ob sie gering sind, des wird er nicht gewahr.
21Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22Nur sein eigen Fleisch macht ihm Schmerzen, und seine Seele ist ihm voll Leides.
22Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Tip: use the ← and → keys to turn chapters.