Job 14
Louis Segond 1910Translation
Louis Segond 1910
Kralice Bible (1613)
1L’homme né de la femme! Sa vie est courte, sans cesse agitée.
1Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2Il naît, il est coupé comme une fleur; Il fuit et disparaît comme une ombre.
2Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3Et c’est sur lui que tu as l’œil ouvert! Et tu me fais aller en justice avec toi!
3A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4Comment d’un être souillé sortira-t-il un homme pur? Il n’en peut sortir aucun.
4Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5Si ses jours sont fixés, si tu as compté ses mois, Si tu en as marqué le terme qu’il ne saurait franchir,
5Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6Détourne de lui les regards, et donne-lui du relâche, Pour qu’il ait au moins la joie du mercenaire à la fin de sa journée.
6Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7Un arbre a de l’espérance: Quand on le coupe, il repousse, Il produit encore des rejetons;
7O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8Quand sa racine a vieilli dans la terre, Quand son tronc meurt dans la poussière,
8By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9Il reverdit à l’approche de l’eau, Il pousse des branches comme une jeune plante.
9Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10Mais l’homme meurt, et il perd sa force; L’homme expire, et où est-il?
10Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11Les eaux des lacs s’évanouissent, Les fleuves tarissent et se dessèchent;
11Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12Ainsi l’homme se couche et ne se relèvera plus, Il ne se réveillera pas tant que les cieux subsisteront, Il ne sortira pas de son sommeil.
12Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13Oh! Si tu voulais me cacher dans le séjour des morts, M’y tenir à couvert jusqu’à ce que ta colère fût passée, Et me fixer un terme auquel tu te souviendras de moi!
13Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
14Si l’homme une fois mort pouvait revivre, J’aurais de l’espoir tout le temps de mes souffrances, Jusqu’à ce que mon état vînt à changer.
14Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15Tu appellerais alors, et je te répondrais, Tu languirais après l’ouvrage de tes mains.
15Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16Mais aujourd’hui tu comptes mes pas, Tu as l’œil sur mes péchés;
16Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17Mes transgressions sont scellées en un faisceau, Et tu imagines des iniquités à ma charge.
17Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18La montagne s’écroule et périt, Le rocher disparaît de sa place,
18Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19La pierre est broyée par les eaux, Et la terre emportée par leur courant; Ainsi tu détruis l’espérance de l’homme.
19Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20Tu es sans cesse à l’assaillir, et il s’en va; Tu le défigures, puis tu le renvoies.
20Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21Que ses fils soient honorés, il n’en sait rien; Qu’ils soient dans l’abaissement, il l’ignore.
21Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22C’est pour lui seul qu’il éprouve de la douleur en son corps, C’est pour lui seul qu’il ressent de la tristesse en son âme.
22Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Tip: use the ← and → keys to turn chapters.