Jób 7
Kralice Bible (1613)Translation
Kralice Bible (1613)
Reina-Valera 1909
1Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
1CIERTAMENTE tiempo limitado tiene el hombre sobre la tierra, y sus días son como los días del jornalero.
2Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
2Como el siervo anhela la sombra, y como el jornalero espera el reposo de su trabajo:
3Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
3Así poseo yo meses de vanidad, y noches de trabajo me dieron por cuenta.
4Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
4Cuando estoy acostado, digo: ¿Cuándo me levantaré? Y mide mi corazón la noche, y estoy harto de devaneos hasta el alba.
5Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
5Mi carne está vestida de gusanos, y de costras de polvo; mi piel hendida y abominable.
6Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
6Y mis días fueron más ligeros que la lanzadera del tejedor, y fenecieron sin esperanza.
7Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
7Acuérdate que mi vida es viento, y que mis ojos no volverán á ver el bien.
8Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
8Los ojos de los que me ven, no me verán más: tus ojos sobre mí, y dejaré de ser.
9Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
9La nube se consume, y se va: así el que desciende al sepulcro no subirá;
10Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
10No tornará más á su casa, ni su lugar le conocerá más.
11Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
11Por tanto yo no reprimiré mi boca; hablaré en la angustia de mi espíritu, y quejaréme con la amargura de mi alma.
12Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
12¿Soy yo la mar, ó ballena, que me pongas guarda?
13Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
13Cuando digo: Mi cama me consolará, mi cama atenuará mis quejas;
14Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
14Entonces me quebrantarás con sueños, y me turbarás con visiones.
15Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
15Y así mi alma tuvo por mejor el ahogamiento, y quiso la muerte más que mis huesos.
16Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
16Aburríme: no he de vivir yo para siempre; déjame, pues que mis días son vanidad.
17Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
17¿Qué es el hombre, para que lo engrandezcas, y que pongas sobre él tu corazón,
18A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
18Y lo visites todas las mañanas, y todos los momentos lo pruebes?
19Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
19¿Hasta cuándo no me dejarás, ni me soltarás hasta que trague mi saliva?
20Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
20Pequé, ¿qué te haré, oh Guarda de los hombres? ¿por qué me has puesto contrario á ti, y que á mí mismo sea pesado?
21Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
21¿Y por qué no quitas mi rebelión, y perdonas mi iniquidad? porque ahora dormiré en el polvo, y si me buscares de mañana, ya no seré.
Tip: use the ← and → keys to turn chapters.